Jaxem vyrobil fotoreportík z koncertu na Kaštanu… …opravil mlejnskou lampu… …a užil si virtuálního světa.

* středa, 15. listopadu 2017 *

Dopoledne jsem vyrobil fotoreportíček ze včerejšího koncertu Džezvici na Kaštanu. Na to, že sem to fotil ze židle daleko od pódia, a jaká tam byla tma, tak ty fotky ještě docela vyšly slušně. Jako vždy jsem reportík opatřil rádoby vtipnými komenty. Dal jsem ty fotky i na facebookovou událost koncertu, označil jsem na fotkách i kapelu, ale z jejich strany žádná reakce. Tak měli tam svou, (lepší), fotografku, že? Ale čekal jsem nějakou reakci na ty komenty. Ovšem již několikrát jsem se přesvědčil, že žádná reakce na mé komentáře, je dobrá reakce. Většině dotčených nepřijdou tak vtipné, jako mě 😛
.

“To by mě lákalo…”:

DSC_0003
.
.

Vydal jsem se na mlejn pro „very old school“ stojací lampu, která odmítá svítit. Odnesl jsem si jí do maringotky a vyměnil u ní vypínač. Včera jsem slíbil Sandymu, že se na to podívám. Ten původní vypínač „na šňůrku“, už byl naprosto rozpadlej a „vyspravenej“ kolíčkem na prádlo. Tak to je tu někdo ještě větší bastlič, než já 😀 Naštěstí jsem měl ve vercajku ještě jeden novej vypínač, kterej je vlastně taky „na šňůrku“. Ovšem ten se na přívodní šnůru přidělá, né, že se za tu šňůrku tahá. Protože tato oprava vyžadovala trochu jemné motoriky, tak jsem se s tím jako obvykle dost mořil, ale nakonec domořil úspěšně a vítězoslavně odnesl lampu zpátky na mlejn. Ani jsem si nevzpomněl udělat z této bastlící akce fotku 😦

.

“Z cyklovenčení”:

DSC_0001
.

S Jošem jsme se poté jeli vyvenčit na kole k nádrži, nazpátek jsme se vraceli, už skoro po tmě. Sakra ten zimní čas…
.
Doma jsem pak ještě opájel konce drátků od repráků, vedoucí do zesilovače, abych podpořil přenos hudby po nich. Problém je ale v tom, že jsou už vyčvachtaný konektory na tom zesilovači. Taky jsem zapojil do televize ten starej noťas, který jsem míval v práci na Kuvajtský ambasádě, že si budu pouštět filmy z něj, když mi nefunguje propojení z nového noťasu do televize. Též jsem přesunul CD/DVD přehrnovač na praktičtější místo. Snad si začnu víc pouštět CD, což už skoro vůbec nedělám. Hned jsem si zkušebně přehrál CD Byl psa – Taxi pluj.

.

“No jo, na koupačku už to není…”:

DSC_0005
.
.

Eurófóbní europoslanec, (a někdejší kamarád, dnes politický protivník 😛 ) Jéňa Zašprajcnul mi na Xichtník poustnul kreslený vtip o Klinice, od nějakého epigona Vladimíra Jiránka. Vlastně má ale ten vtip pravdu – potřebujeme Kliniku. My všichni…
.

O klinice
.

Já zas poustnul článek z Deníku Referendum o #MeToo demonstraci v Hollywoodu, tahle kampaň mi začíná připadat, že cílí totálně mimo mísu a poznamenal jsem k tomu:
Něčím se pozornost odvést musí, ještě by si lidi, (včetně žen), mohli začít myslet, že za jejich posraný životy může kapitalismus, ve spojení s trump-klientelismem…

.

V Uni byl dnes koncert nějakého MBBM tria. Uvažoval jsem, že bych se tam před prací ještě mrknul, ale nakonec se mi nechtělo vyrazit do Práglu, už tak brzy. Takže jsem do háku vyrazil v obvyklý čas…
.

“Jakub Patočka – největší zastánce ČSSD v Čechách”:

Patočkin
.

V háku jsem si pustil Jakuba Patočku, (kterého po všech těch letech zavilého a nekritického obhajování českých socanů, chtějí brněnští straničtí „přátelé“ vyloučit z ČSSD), v debatě na ČT 24. Ta debata nebyla špatná a Jakub v ní byl skvělej, kdy naposled jsem nějakýho socana slyšel v TV mluvit takhle rozumně? Já už jsem tedy na českou socdemokracií dávno zalomil hůl, ale tohle je smutný.

.

“Harry Jan”:

Harry jan

 

Pak jsem si ještě pustil „undergroundového“ kněze Láďu Heryjána na Trubce – zde. On je takovej trochu naivista, ale omamně sladkej. Nedá se jinak, než ho mít rád. Vždycky, když poslouchám jeho pojetí víry, tak si říkám, že jsem vlastně taky ortodoxní věřící. Zato, když slyším Halíka, nebo nedejbože Duku, tak si říkám zaplaťbuddha, že jsem agnostik.
.

“Trnkič”:

2004964-1310_trnka
.

Na dobrou noc jsem si ještě přečetl Trnkáčův překlad jedné zajímavé eseje. Je to psaný, (nebo přeložený?), dost intoušsky a neznám ty osoby, (Owen Jones, Rusell Brand), ani související britské reálie a je to pravda trochu dost “tr;dl”-ovský, tedy pardon “tl;dr”-ovský, (tl;dr = too long;dont read), ale jinak mi to docela mluví z mé proletářské a autodidaktické duše. To “sektářství” trochu vnímám i u nás, jak mezi levičáky, vegany, anarchisty, pijáky čaje, nebo i “ekologisty”. Kdyby to třeba taky někoho zaujalo tak:

Jan Trnka:
14 listopad v 9:58 •
Před časem jsem sem dával skvělý (a hodně naštvaný) esej Marka Fishera z roku 2013. Tady jsem ho pro vás přeložil:

Odchod z Upířího hradu
Mark Fisher, 22. listopadu 2013, The North Star

Letos v létě jsem vážně zvažoval, že skončím s politikou. Vyčerpán prací a neschopen tvořivé aktivity jsem bloudil sociálním sítěmi a cítil jsem, jak se prohlubuje má deprese a vyčerpání.
“Levicový” Twitter dokáže v člověku vyvolat zoufalství a bezmoc. Letos se tam rozjely hodně sledované twitterové bouře, v nichž byly kritizovány a souzeny konkrétní levicové osobnosti. Lze mít oprávněné výhrady k věcem, které tito lidé řekli, ale způsob, jakým za tato vyjádření byli osobně naháněni a zostouzeni, za sebou zanechal pachuť špatného svědomí a moralistního honu na čarodějnice. Důvodem, proč jsem se ani k jednomu z těchto incidentů nevyjádřil, byl, ač se to stydím přiznat, strach. Útočníci byli na druhém konci hřiště a já jsem nechtěl přilákat jejich pozornost ke mně.
Nezkrotná divokost těchto výměn byla doprovázena něčím ještě více pronikavým a tím i více zneschopňujícím: atmosférou povýšeného odmítání. Nejčastějším cílem tohoto odmítání je Owen Jones a útoky na Jonese – člověka, který v posledních několika letech nejvíce oživil třídní vědomí ve Spojeném království – byly jedním z důvodů, proč jsem byl tak zoufalý. Pokud je tohle odměnou levicovému aktivistovi, kterému se opravdu daří vnášet tento boj do středu britské společnosti, proč by měl kdokoli jiný jej chtít následovat do politického mainstreamu? Je snad jedinou možností, jak se vyhnout nekončícímu přívalu kritiky a nadávek, zůstat v impotentní okrajovosti?
Jednou z věcí, která mě vytrhla z této depresivní apatie, byla návštěva Lidového shromáždění v nedaleké Ipswichi. Samo Lidové shromáždění se stalo cílem tradičních posměšků a poznámek. Prý jde o zbytečné představení, v němž si levicové mediální osobnosti včetně Jonese jen potvrzují vlastní důležitost v kulisách hierarchické kultury celebrit. Reálné dění na Lidovém shromáždění v Ipswichi se ale od této karikatury velmi lišilo. První polovina večera – vrcholící strhující řečí Owena Jonese -, byla opravdu dominována panelem mluvčích. Avšak v druhé části shromáždění už spolu diskutovali aktivisté a aktivistky z řad pracujících z celého Suffolku, sdíleli své zkušenosti a strategie a navzájem se podporovali. Lidové shromáždění nebylo dalším případem hierarchického levičáctví, ale ukázalo, jak lze vertikální zkombinovat s horizontálním: mediální moc a charisma přitáhlo lidi, kteří nikdy předtím na politickém mítinku nebyli, do sálu, kde si mohli vyměňovat zkušenosti a strategicky plánovat spolu se zkušenými aktivisty a aktivistkami. Atmosféra byla anti-rasistická a anti-sexistická, ale zároveň v ní nebyla ani špetka paralyzujících pocitů viny a podezření, které se vznáší jako dusivá, štiplavá mlha nad levicovým twitterem.
A pak tu byl Russell Brand. Už dlouho Branda obdivuji – je jedním z mála slavných komiků s dělnickým původem na současné scéně. V posledních několika letech se televizní komika postupně, ale zcela bez uzardění přesunuje do rukou lidí z vyšších tříd v čele se směšně ultra-aristokratickým blbečkem Michaelem McIntyrem a nudným hejnem diplomovaných oportunistů.
Den před vysíláním dnes už slavného interview Branda s Jeremy Paxmanem v pořadu Newsnight jsem v Ipswichi viděl Brandův stand-up nazvaný Mesiášký komplex (https://www.youtube.com/watch?v=DiS2sinNnyA). Celá show byla jednoznačně pro-imigrační, pro-komunistická, antihomofobní, prosycená dělnickou inteligencí, za kterou se nestyděla, a byla kvír tak, jak lidová kultura dřív bývala (tedy rozhodně ne ve formě identitářské nábožnosti s kyselými ksichty moralistů z post-strukturální “levice”). Malcolm X, Che, politika jako psychedelický rozklad existující reality: tohle byl komunismus jako cool, sexy proletářská věc, ne jako kázání s varovně vztyčeným prstem.
Následující večer bylo jasné, že Brandův výkon v televizi vyvolal štěpení. Pro některé z nás bylo Brandovo metodické rozložení Paxmana intenzivně dojemné, zázračné; nemohl jsem si vzpomenout, jestli kdy v minulosti dostal někdo pocházející z dělnické třídy prostor, aby tak přesvědčivě přehrál protivníka z “nadřazené” třídy čistě pomocí inteligence a argumentů. Tohle nebyl žádný Johnny Rotten sprostě nadávající Billu Grundyovi, tedy akt antagonismu, který nerozbíjel, ale spíše potvrzoval třídní stereotypy. Brand vyhrál nad Paxmanem pomocí důvtipu a díky svému humoru se držel na míle daleko od zapšklosti standardně spojené s “levičáctvím”. Když mluví Brand, lidé mají ze sebe dobrý pocit, zatímco moralizující levice se specializuje na to, aby se lidé cítili špatně, a není spokojena, dokud všichni nesklopí hlavy tváří v tvář své vině a sebepohrdání.
Moralizující levice se rychle postarala o to, aby se nemluvilo o tom, že Brand neuveřitelným způsobem rozbil nudné konvence “debat” v mainstreamových médiích či že neochvějně tvrdil, že revoluce bude. (Toto poslední tvrzení pochopila nedoslýchavá maloburžoazní narcistická “levice” jako Brandovo přihlášení se k vedení této revoluce – načež zareagovali typickým pohrdáním: “já nepotřebuju nějakou rychlokvašenou celebritu, aby mě vedla.”) Pro moralisty bylo hlavní zprávou to, jak se Brand choval – obzvláště jeho sexismus. V horečné mccarthyovské atmosféře zkonstruované moralizující levicí totiž výroky, které lze interpretovat jako sexistické, automaticky znamenají, že Brand je sexista a tedy že je i misogyn. Odsouzen, popraven, hotovo dvacet.
Je naprosto v pořádku, aby Brand stejně jako každý z nás odpovídal za své chování a za jazyk, který užívá. Jenže takové tázání by mělo probíhat v atmosféře soudružství a solidarity a pravděpodobně alespoň zpočátku neveřejně – je ale pravda, že když se Branda zeptal na sexismus novinář Mehdi Hasan, předvedl přesně ten druh dobrácké pokory, kterou aby člověk pohledal v kamenných obličejích jeho soudců. “Nemyslím si, že jsem sexista, ale vzpomínám si na svoji babičku, nejmilejší osobu, kterou jsem kdy potkal, která přitom byla rasistka, ale myslím, že o tom nevěděla. Nevím, možná to ve mě zůstalo jako nějaký kulturní zbytek, mám třeba moc rád proletářskou slovní zásobu, jako “zlato” nebo “kotě”, takže když mají ženy pocit, že jsem sexista, tak jsou jistě v lepší pozici, aby mě soudily, takže s tím nějak budu pracovat.”
Brandovo vystoupení nebylo vyhlášením vůdcovství; byla to inspirace, volání do zbraně. A alespoň mě to inspirovalo. Zatímco ještě o pár měsíců dříve bych mlčel, kdyby buržo-levicoví moralisté stavěli Branda před lidové soudy na základě “důkazů” ochotně dodaných pravicovým tiskem, tentokrát jsem byl připraven se jim postavit. Reakce na Branda se rychle staly stejně důležitými jako onen rozhovor s Paxmanem. Jak poznamenala Laura Oldfield Ford, byl to moment vyjasnění. A jedna z věcí, která se pro mě tímto vyjasnila, bylo, jak v posledních letech velká část “levice” potlačovala otázku třídy.
Třídní vědomí je křehké a pomíjivé. Maloburžoazie, která dominuje akademickému a kulturnímu průmyslu, disponuje celou škálou jemných způsobů, jak toto téma odklonit či vůbec předejít tomu, aby na ně přišla řeč, a když už na ně řeč přijde, umí člověka přesvědčit, že mluvit o takových věcech je neslýchanou impertinencí, porušením etikety. Už roky mluvím na levicových, antikapitalistických akcích, ale téměř nikdy jsem veřejně nemluvil – a ani jsem nebyl požádán, abych mluvil – o třídě.
Když se ale třída znovu objevila, bylo zhola nemožné je nevidět ve všem, co se týkalo Brandovy aféry. Brand byl okamžitě souzen či zpochybňován alespoň třemi levicovými absolventy soukromých škol. Další nám zas tvrdili, že Brand nemůže patřit do dělnické třídy, protože je milionář. Je alarmující, kolik “levičáků” v podstatě souhlasí s myšlenkou za Paxmanovou otázkou: “Co dává tomuto člověku dělnického původu autoritu, aby mluvil?” Stejně alarmující, nebo vlastně znepokojující je, že si snad myslí, že lidé z dělnické třídy mají zůstat v chudobě, někde na okraji společnosti a bezmocní, jinak že ztrácí svoji “autenticitu”.
Kdosi mi přeposlal facebookový post o Brandovi. Neznám člověka, který ho napsal a nechci ho jmenovat. Důležité ale je, že tenhle post byl typickým příkladem snobských a povýšených postojů, které, zdá se, člověk pořád může bez jakýchkoli problémů mít, a přitom si o sobě stále myslet, že patří k levici. Celý tón toho textu byl nadřazený, jakoby ho psal učitel hodnotící žákovu práci či psychiatr vyšetřující pacienta. Brand je prý “zjevně extrémně nestabilní … a bude stačit jeden špatný vztah nebo zaškobrtnutí v kariéře, aby opět skončil v drogové závislosti či v něčem ještě horším.” Ačkoli tento člověk tvrdí, že “Branda má opravdu celkem rád”, zřejmě jej nikdy nenapadlo, že jedním z důvodů Brandovy “nestability” je přesně tento druh blahosklonného, falešně transcendentního “hodnocení” ze strany “levicové” buržoazie. Je tu také šokující, ale zároveň velmi vypovídající poznámka, kde dotyčná osoba jen tak mimochodem odkazuje na Brandovo “děravé vzdělání [a] často až směšné užívání slov typické pro autodidakta” – k čemuž tento člověk dodává, že “s tím nemá vůbec problém” – jak hezké to od něj je! Nejde tu o nějakého koloniálního úředníka píšícího v devatenáctém století o pokusech naučit “domorodce” trochu angličtiny nebo viktoriánského ředitele některé soukromé školy popisujícího žáka studujícího na sociálním stipendiu; tohle napsal “levičák” před několika týdny.
Co s tím? Zaprvé je potřeba identifikovat prvky diskurzů a tužeb, které nás dovedly do těchto temných a demoralizujících časů, kdy třída zmizela, ale moralismus je všude kolem nás, kde solidarita je nemožná, ale vina a strach jsou tu vždycky s námi – ne proto, že nás terorizuje pravice, ale protože jsme nechali naše hnutí kontaminovat buržoazními způsoby subjektivity. Domnívám se, že nás do této situace dovedly dvě libidinálně diskursivní konfigurace. Považují se za levicové, ale – jak ukázala Brandova aféra -, jsou v mnoha ohledech znamením, že levice definovaná jakožto hráč v třídním boji, prakticky zmizela.
Uvnitř Upířího hradu
První z konfigurací jsem si nazval Upíří hrad. Upíří hrad se specializuje na šíření pocitu viny. Pohání ho knežská touha k exkomunikaci a odsouzení, akademicko-pedantský chtíč být prvním, kdo odhalí chybu, a hipsterská žádostivost být součástí skupinky, která je in. Útok proti tomuto upířímu hradu s sebou nese nebezpečí – a sám hrad udělá vše pro to, aby tento dojem posílil-, že to může vypadat, jakoby člověk zároveň útočil na boje proti rasismu, sexismu a heterosexismu. Jenže upíří hrad nejenže není jediným legitimním vtělením těchto bojů, ale dokonce je nejsnáze pochopitelný jako jejich buržoazně liberální perverze a černá díra, která vysává energii těchto hnutí. Upíří hrad vznikl v momentu, kdy se boje za to nebýt definován na základě identitárních kategorií přeměnily na snahy, aby tyto “identity” byly uznány buržoazním Jiným.
Privilegia, která jakožto bílý muž zajisté mám, spočívají zčásti v tom, že si nemusím být vědom své etnicity či genderu, a občasné poukázání na tyto slepé skvrny nepochybně přináší střízlivější a jasnější pohled na svět. Avšak místo toho, abychom hledali svět, v němž budou všichni osvobozeni od identitární klasifikace, snaží se Upíří hrad nahnat lidi zpět do indenti-lágrů, kde budou navždy definováni podle pravidel nastavených dominantní mocí, zneschopněni sebepochybami a izolováni solipsistickou logikou, která trvá na tom, že nemůžeme nikomu opravdu porozumět, pokud nesdílíme stejnou identitu.
Narazil jsem na fascinující inverzní mechanismus projekce-odmítnutí, v rámci něhož už jen zmínka o třídě je automaticky brána tak, že se dotyčný snaží snížit důležitost rasy či genderu. Ve skutečnosti je tomu ale naopak, protože Upíří hrad používá vposledku liberální pojetí rasy a genderu k tomu, aby zamlžil problém třídy. Ve všech těch letošních absurdních a traumatických twitterových bouřích o privilegiích si nešlo nevšimnout, že diskuse o třídních privilegiích naprosto chyběla. Naším úkolem je stále propojování třídy, genderu a rasy, zatímco Upíří hrad je založen na odpojení třídy od všech ostatních kategorií.
Upíří hrad vznikl proto, aby vyřešil následující problém: jak je možné vlastnit velké bohatství a disponovat velkou mocí a zároveň vypadat jako oběť, marginalizovaná a v opozici. Řešení tu ale už bylo – křesťanská církev. Díky ní má UH přístup ke všem pekelným strategiím, temným patologiím a nástrojům psychologické tortury, se kterými křesťanství přišlo a které popsal Nietzsche v Genealogii morálky. Tito kněží špatného svědomí, toto hnízdo pobožných rozdmýchávačů viny jsou přesně tím, co Nietzsche předpověděl, když říkal, že se blíží něco ještě horšího než křesťanství. Tak, už je to tady…
Upíří hrad vyživuje energie, úzkosti a zranitelnost mladých studentů a studentek, ale především žije z toho, že přetavuje utrpení konkrétních skupin – čím marginálnějších, tím lépe -, do akademického kapitálu. Nejoslavovanějšími postavami Upířího hradu jsou ti, kdo dokázali odhalit nový trh s utrpením – ti, kdo dokáží najít skupinu ještě více utlačovanou a porobenou než ty doposud vytěžované, mají před sebou rychlou cestu vzhůru na kariérním žebříku.
Prvním pravidlem Upířího hradu je: vše je třeba individualizovat a privatizovat. Zatímco teoreticky se staví za strukturální kritiku, prakticky se nezaměřuje na nic jiného než na individuální chování. Některé ty dělnické typy nejsou nijak zvláště dobře vychovány a někdy dokáží být velmi neslušné. Nezapomeňte: odsouzení jednotlivců je vždycky důležitější než soustředění se na neosobní struktury. Reálně vládnoucí třída propaguje individualistické ideologie, ale přitom se často chová jako třída. (Mnoho z toho, co nazýváme “konspiracemi”, jsou jen projevy třídní solidarity vládnoucí třídy.) Náš Upíří hrad jakožto zabedněné posluhovačstvo vládnoucí třídy dělá pravý opak: mluví o “solidaritě” a “kolektivitě”, ale chová se, jakoby ony individualistické kategorie oktrojované mocí opravdu platily. Jelikož je obyvatelstvo Upířího hradu do hloubi duše součástí maloburžoazie, je intenzivně soutěživé, ale projevuje se to pouze v pasivně agresivním hávu typickým pro buržoazii. Co je drží pohromadě, není solidarita, ale sdílený strach – strach, že příště budou těmi odhalenými a odsouzenými oni.
Druhým pravidlem Upířího hradu je: snažte se, aby myšlení a konání vypadalo velmi, velmi složitě. V žádném případě se nesmí objevit lehkost a už vůbec ne humor. Humor přeci z definice není vážný, že? Myšlení je tvrdá práce pro lidi s bezchybnou mluvou a zvrásněnými čely. Objeví-li se jistota, vneste skepticismus. Říkejte: neuspěchejme to, musíme se nad tím ještě hlouběji zamyslet. Nezapomeňte: být o něčem přesvědčen je jen formou útlaku a končívá to gulagy.
Třetím pravidlem Upířího hradu je: šiřte vinu, jak nejlépe umíte. Čím více viny, tím lépe. Lidé se musí cítit špatně: to je znamením, že si uvědomují závažnost situace. Je OK mít třídní privilegia, pokud za ně cítíte vinu a zajistíte, aby se lidé v nižších třídách cítili také vinni. Taky přeci děláte něco pro chudé, ne?
Čtvrtým pravidlem Upířího hradu je: esencializujte. Zatímco osazenstvo UH vždy mluví o fluiditě identit, pluralitě a multiplicitě – zčásti proto, aby zakrylo svůj zpravidla bohatý, privilegovaný či buržoazně asimiliační původ -, nepřátele je třeba vždy esencializovat. Jelikož touhy pohánějící UH jsou z velké části kněžské tendence k exkomunikaci a odsouzení, je třeba silně rozlišovat mezi Dobrem a Zlem a zlo musí být esencializované. Všimněte si užívaných taktik. X něco řekl/a nebo se nějak choval/a, přičemž tuto poznámku nebo chování lze považovat za transfobní, sexistické, atp. To zatím dává smysl. Ale zásadní je ten další krok. X je tedy definován/a jako transfob/ka, sexist(k)a, atp. Jejich celá identita je odteď definována jedním špatně zvoleným výrokem či nepromyšleným chováním. Jakmile UH rozpoutal svůj hon na čarodějnice, není těžké vybičovat oběť (často z nižší třídy a tudíž nevycvičenou v pasivně agresivní buržoazní etiketě) k tomu, aby ztratila trpělivost, čímž dále potvrdí svůj vyloučený status.
Pátým pravidlem Upířího hradu je: mysli jako liberálové (protože jsi jedním z nich). UH neustále podněcuje reaktivní pobouření skrze neúnavné poukazování na to, co je nad slunce jasnější: kapitál se chová jako kapitál (ne moc hezky!), státní represívní aparát se chová represívně. Musíme protestovat!
Neo-anarchie ve Spojeném království
Druhou libidinální formací je neo-anarchismus. Neo-anarchisty rozhodně nemyslím anarchisty či syndikalisty zabývající se reálnou organizací na pracovištích jako třeba Solidarity Federation. Mám na mysli ty, kdo se identifikují jako anarchisté, ale jejich zapojení do politiky nejde dál než ke studentským protestů a okupacím a komentování na Twitteru. Jako osazenstvo Upířího hradu pocházejí i neo-anarchisté a neo-anarchistky z maloburžoazního prostředí – pokud ne z ještě více privilegovaných tříd.
Jsou také převážně mladí a mladé: je jim kolem dvaceti, maximálně něco přes třicet a jejich neo-anarchistická pozice je formována úzkým historickým horizontem. Neo-anarchisté/ky nezažili nic jiného než kapitalistický realismus. V době, kdy neo-anarchisté/ky pobírali politický rozum – a někteří se k politickému uvažování dostali překvapivě nedávno, když to srovnáme s akčním sebevědomím, kterým se někteří prezentují -, už z Labour Party zbývala jen blairovská slupka implementující neoliberalismus s malou dávkou sociální spravedlnosti jako přílohou. Ale hlavní problém neo-anarchismu je, že bezmyšlenkovitě odráží současný dějinný moment, místo aby z něj nabízel východisko. Zapomíná, nebo možná opravdu ani neví o roli Labour Party ve znárodnění nejvýznamnějších průmyslových odvětví a založení Národní zdravotní služby (NHS). Neo-anarchisté vám budou říkat, že “parlamentní politika ještě nikdy nic nezměnila” nebo že “Labour Party byla vždycky k ničemu”, a přitom se budou účastnit protestů pro zachování NHS a zuřivě re-tweetovat stížnosti na rozklad zbytků sociálního státu. Existuje tu zvláštní implicitní pravidlo: je OK protestovat proti tomu, co parlament dělá, ale není v pořádku vstoupit do parlamentu nebo do masových médií a pokusit se způsobit změnu tam. Mainstreamových médií je třeba se stranit, ale na pořad Question Time na BBC musí všichni sledovat a pak si na něj na Twitteru postěžovat. Purismus se překlápí do fatalismu; je lepší nenechat se žádným způsobem narušit zkorumpovaným mainstreamem, je lepší zbytečně “odporovat”, než-li si ušpinit ruce.
Není tedy překvapivé, že většina neo-anarchistů vypadá deprimovaně. Tato deprese je jistě posilována úzkostmi post-graduálního života, neboť podobně jako pro Upíří hrad je přirozeným domovem neo-anarchismu univerzitní prostředí a o jeho šíření se starají především ti, kdož studují v postgraduálních programech nebo je nedávno dokončili.
Co dělat?
Jak se tyto dvě konfigurace dostaly do popředí? Prvním důvodem je, že jim kapitál dovolil existovat, protože slouží jeho zájmům. Kapitálu se podařilo potlačit organizovanou dělnickou třídu rozložením třídního vědomí, zákeřným podřízením odborových organizací a současným sváděním “tvrdě pracujících rodin” k tomu, aby se identifikovaly se svými vlastními úzkými zájmy místo zájmů širší třídy; ale proč by se kapitál bál “levice”, která nahrazuje třídní politiku moralizujícím individualismem a která nebuduje solidaritu, ale šíří strach a nejistotu?
Druhým důvodem je, co Jodi Dean nazval komunikativním kapitalismem. Možná bychom mohli ignorovat Upíří hrad a neo-anarchismus, kdyby nebylo kapitalistického kyberprostoru. Pobožné moralizování UH bylo součástí určité části levice mnoho let – ale pokud člověk nebyl členem této konkrétní církve, dalo se jejich kázáním vyhnout. Sociální média jsou ale příčinou, že už to dnes nejde a že jsme ztratili téměř veškerou obranu proti psychopatologiím šířeným těmito diskurzy.
Co tedy teď můžeme udělat? Zaprvé je nezbytné odmítnout identitářství a uznat, že neexistují identity, jen touhy, zájmy a identifikace. Jedním z významných přínosů projektu Britských kulturních studií – mocně a působivě odhaleném v instalaci Johna Akomfraha nazvané The Unfinished Conversation (nyní v Tate Britain) a jeho filmu The Stuart Hall Project -, byl právě odpor k identitárnímu esencialismu. Místo betonování lidí do řetězů preexistujících ekvivalencí je třeba brát všechna vyjádření jako předběžná a tvárná. Vždy je možné vytvořit nová vyjádření. Nikdo není esenciálně ničím. Bohužel pravice s tímto vhledem umí pracovat mnohem efektivněji než levice. Buržoazně identitární levice umí skvěle šířit vinu a vést hony na čarodějnice, ale neumí přitahovat nové věřící. Protože o to, přeci, nejde. Cílem není popularizovat levicové pozice nebo pro ně získávat lidi, ale zůstat v pozici elitní nadřazenosti, v níž je třídní nadřazenost ještě posílena morální nadřazeností. “Jak si dovoluješ mluvit – za trpící tu mluvíme my!”
Odmítnutí identitářství lze ale dosáhnout jen obnovením důrazu na třídu. Levice, která nemá ve svém jádru třídu, dokáže být jen liberální nátlakovou skupinou. Třídní vědomí je vždy dvojí: zahrnuje současně pochopení způsobu, kterým třída rámuje a tvaruje veškerou zkušenost, a zároveň pochopení konkrétního místa, které zastáváme v třídní struktuře. Nesmíme zapomínat, že cílem našeho boje není uznání od buržoazie, dokonce ani její zničení. Zničena musí být sama třídní struktura – struktura, která zraňuje každého včetně těch, kdo z ní mají materiální zisk. Zájmy pracující třídy jsou zájmy všech; zájmy buržoazie jsou zájmy kapitálu, a tedy zájmy nikoho. Náš boj musí směřovat k vytvoření nového, překvapivého světa, ne k zachování identit vytvořených a znetvořených kapitálem.
Pokud vám to připadá jako hrozivý a náročný úkol, je tomu tak. Ale hned teď můžeme začít s mnoha prefigurativními činnostmi. Vlastně tyto aktivity mohou jít až za prefiguraci – můžou nastartovat pozitivní cyklus, sebenaplňující se proroctví, v němž jsou buržoazní způsoby subjektivity rozkládány a začíná se budovat nová univerzalita. Musíme se naučit, nebo si vzpomenout jak budovat soudružství a solidaritu, místo abychom odsuzováním a zneužíváním jeden druhého dělali práci za kapitál. To samozřejmě neznamená, že spolu musíme vždy souhlasit – naopak musíme vytvořit podmínky, kde spolu můžeme nesouhlasit bez strachu z vyloučení a exkomunikace. Musíme velmi strategicky přemýšlet o tom, jak používat sociální média, a přitom si být vědomi, že navzdory tvrzení kapitalistických tvůrců sociálních sítí o rovnosti všech se jedná o nepřátelské území, jehož cílem je pouze reprodukce kapitálu. To ale neznamená, že nemůžeme obsazovat části terénu a začít je využívat pro tvorbu třídního vědomí. Musíme se vyvázat z “debat” komunikativního kapitalismu, do nichž nás kapitál bez přestání láká, a uvědomit si, že jsme součástí třídního boje. Cílem není “být” aktivistou či aktivistkou, ale pomáhat pracující třídě aktivizovat se a proměnit se. Venku z Upířího hradu je možné cokoliv.

.

.

.

Funny foto na dobrou moč –

“Why not?”:

22308585_1407257365994034_4556813020272463071_n

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s